Poslední kopeček zmrzliny 

Pan Novák a jeho žena Olinka spolu byli téměř 33 let. Milovali výlety do přírody, turistiku a rádi jezdili na rybníky. Byli to parťáci, co si rozuměli i beze slov. Největší radost jim dělala jejich čtyři vnoučata, která jim do života vnášela novou energii. Jenže pak přišel zlom, který nikdo nečekal. Několik měsíců poté, co Olinka oslavila své padesátiny, ji čekala operace žlučníku. Měla to být banální záležitost, rutina, po které se člověk prostě vrátí domů a žije dál. Jenže pak přišly výsledky histologie. 

„V tu ránu se nám obrátil život úplně vzhůru nohama,“ vzpomíná pan Novák na ten vteřinový moment, kdy se mu zhroutil svět.

Výsledky byly špatné. Z plánů na další společné výlety se stal kolotoč, který dobře znají rodiny onkologických pacientů. Naděje, šok, další naděje a další zklamání. Trvalo to dva a půl roku. Právě tehdy pan Novák poprvé pocítil tu mrazivou bezmoc, kterou později popsal jako „jízdu v autobuse, který neřídíte“.

„Celé to období jsem si připadal jako účastník zájezdu — sedím v autobuse, koukám z okýnka, ale nijak nemůžu ovlivnit tu jízdu."

Rozhodnutí uprostřed noci

Po více než dvou letech léčby přišla chvíle, které se oba dlouho obávali. Lékaři oznámili, že možnosti další léčby se vyčerpaly a že už nemoc není možné dál zvrátit. Jeho ženu Olinku tedy propustili do domácí péče a pan Novák byl bezradný. První dny doma vůbec nevěděl, co má dělat. Jeho žena potřebovala každý den infuzi a postupem času i více péče, kterou sám nezvládal. A věděl, že bude potřebovat víc. Chtěl být hrdina, ale v noci, když se „rozjela hlava“, to bylo k neunesení.

„Jednou v noci jsem byl opravdu zoufalý. Nemohl jsem spát a postupně se mě moje hlava snažila dostat do sebedestrukce. Musel jsem sebrat všechny poslední síly, abych se z toho nezbláznil a urovnal jsem si to v hlavě. Tu noc jsem došel k rozhodnutí, že udělám všechno pro to, aby manželka mohla do samotného konce zůstat doma a aby o ní bylo co nejlépe postaráno.“

Další den ráno vzal pan Novák do ruky telefon a kontaktoval Domácí hospic Andělů strážných.

„Je to zvláštní, ale už z toho prvního rozhovoru jsem věděl, že jsem udělal dobře. Pocítil jsem znovu naději, a hlavně obrovskou úlevu, že už v tom nebudu sám“, vzpomíná na první kontakt s domácím hospicem pan Novák.

Následně k nim domů dorazila sestra, sepsali společně papíry a rozjel se každodenní rituál péče.

Andělé a zmrzlina

Sestřičky popisuje pan Novák jedním slovem: andělé. A ihned dodává, že to nebylo nic naučeného, žádné fráze ze školení.

„Sestřičky a vlastně všichni z domácího hospice vždycky vystupovali lidsky. Ale nebylo to takové to strojené. Člověk prostě cítil, že je to opravdový. Že to ty lidi mají opravdu v srdíčku."

Infuze a následná péče trvaly každý den kolem tří hodin. Pro pana Nováka to byl čas, kdy se mohl sebrat a odejít na chvíli do práce nebo vzít psa a jít se projít do přírody, k rybníkům. Zmiňuje důležitost toho, že i ten pečující potřebuje chvilku pro sebe, aby mohl znovu načerpat energii a vrátit se potom domů s čistou hlavou.

„Za každý čas pro sebe jsem byl rád a věděl jsem, že je Olinka v těch nejlepších rukách. Byla to pro mě opravdu péče 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Bylo to vyčerpávající. Vyzkoušel jsem si, jaké je to mít celou domácnost na starost. Nákupy, úklid, vaření. Chtěl jsem, aby domácnost vypadala úplně stejně, jako když ji vedla Olinka. Na druhou stranu to nebylo od věci se takhle fyzicky utahat. Když jsem večer padnul za vlast, bylo to fajn, protože jsem ihned usnul a nebyl jsem otrokem svých myšlenek.“

Pan Novák si dodnes vybavuje okamžik, na který nikdy nezapomene. Byl to moment, kdy sestra jednoho dne přivezla jeho ženě kopeček zmrzliny.

„To bylo naposledy, kdy se Olinka rozesmála," říká tiše.

Hlavně manžel, ne pouze pečovatel

Hospicový tým panu Novákovi nepomáhal pouze s péčí o jeho ženu. Připravoval ho také na to, co přijde. A to je něco, co v nemocnici nikdo neudělal.

„Věděli, jak to bude probíhat. Poskytli mi opravdu takovou tu tvrdou realitu, ale lidsky a citlivě. To mi hodně pomohlo. Samozřejmě se to špatně poslouchá. Ale stejně to člověk vnímá. A je dobré to slyšet. Způsob podání té informace strašně pomáhá — ten tón, ten klid."

Postupně mu docházelo, co vlastně může udělat. Ne zachránit. Ne zvrátit. Ale být tam.

„Díky nim mi postupem času došlo, že ve finále to jediné, co pro toho milujícího člověka můžete udělat, je to celé s ním prožít až do poslední chvíle a v rámci svých možností být silný."

Domácí hospic Andělů strážných podle pana Nováka nepřinesl pouze zdravotní péči, ale hlavně pocit jistoty a klidu.

„Konečně jsem měl pocit, že se mám o koho opřít. Že když se něco stane, někdo mi poradí, pomůže, přijede.“

Právě tato podpora mu pomohla znovu být více manželem než pečovatelem.

Dřív jsem si myslel, že hospic znamená konec

Pan Novák později využil Domácí hospic Andělů strážných ještě jednou. Dva roky poté, co jeho žena Olinka zemřela, onemocněl jeho tatínek. Diagnóza byla neúprosná, bez naděje na uzdravení. Díky předchozí zkušenosti už věděl, že požádat o pomoc není selhání. Proto tentokrát neváhal ani chvíli.

„Díky předešlé zkušenosti už jsem nešel do neznáma. Mám-li být upřímný, bylo to tentokrát jednodušší. Už jsem věděl, že na to nebudu sám a že budu mít kolem sebe lidi, kteří nám dodají nejen zdravotní péči, ale hlavně podporu a pocit bezpečí.“

Zpětně říká, že domácí hospic pomohl nejen nemocným, ale celé jeho rodině.

„Dřív jsem si myslel, že hospic znamená konec. Dneska vím, že je to hlavně pomoc pro rodinu a možnost důstojně dožít doma.“

Už nemám takový strach ze smrti

Pan Novák dnes mluví o domácí hospicové péči jako o věci, která by měla být standardem. Zároveň chápe, že ne každý na to má sílu, a říká, že to není žádná hanba.

„Každý vydrží něco jiného. Je to ohromný zápřah. Je to těžký míč."

Co se ale navždy změnilo, je jeho vztah ke smrti. K vlastní smrtelnosti.

„Já díky domácí hospicové péči už nemám takový strach ze smrti. Zjištění, že na to jednou nebudu sám, je pro mě osvobozující. Děkuji Vám za všechno, co děláte.“

Pan Novák je táta dvou synů a děda čtyř vnoučat. Úplně normální chlap, jak sám o sobě říká.
Jen s jednou zkušeností navíc - takovou, „kterou kdo nezažije, nikdy nepochopí".

Kristýna Mikulová