Jeden rok, jedna rodina a mít o koho se opřít jedné 

Očima dcery

První větu píšu já, jako jeho dcera, ale dál bude pokračovat moje skvělá rodina. Chtěli jsme se na těchto pár slovech podílet společně, tak jako jsme se o tátu postarali společně. Ještě před rokem bych se těšila na víkend k rodičům, kam zase vyrazíme na výlet. 

O rok později, dnes, píšu tuhle větu ve zcela jiném světě. Tenhle text není lehké psát. Je to jako další důkaz toho, že tu opravdu táta není. Kdybych měla popsat rok naší rodiny, nejde to vyjádřit jinak než zkratkovitě v řetězcích slov. Proč? Protože jsme se nastavili do zvláštního režimu autopilota, jednali jsme ve zkratkách a rychlých reakcích, jenom abychom tátovi pomohli. Ta slova mám napsána i ve svém deníku: šok - zmatek - beznaděj - muset jednat - opora - naděje - boj - laskavost  - nechat jít. Poslední dvě slova existují díky Vám, mami, brácho, babi a hospicové péči. 

Očima manželky

V loňském roce se celé naší rodině změnil život. Můj manžel se necítil dobře několik měsíců a po absolvování vleklých lékařských vyšetření si vyslechl zdrcující diagnózu. Chtěl nás všechny po nějakou dobu chránit, tak jako po celý život, a proto nám to dlouho nesdělil. Docházel na chemoterapie a my všichni jsme si mysleli, že jsou to jen běžné pooperační kontroly a vše je na dobré cestě. Bohužel, nemoc byla agresivní a brzy ho dostihla. 

Byli jsme svědky toho, jak se z pozitivního a energického člověka stává muž závislý na pomoci ostatních. Následovaly opakované hospitalizace, ozařování a léčba bolesti. Bohužel naše zkušenost z urgentních příjmů nebyla dobrá. 

Celá naše rodina cítila, že náš blízký přestal být pro většinu zdravotníků partnerem. Všichni se obraceli pouze na nás. Manžel přitom byl po celou dobu normálně myslící člověk a komunikativní, trpící však velkými bolestmi. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy nám lékař na chodbě sdělil prognózu. V té chvíli jsme všichni cítili obrovskou bolest, beznaděj a úzkost. 

Moje dcera nám poté řekla, že uvažuje o možnosti postarat se o tátu doma. Musím upřímně přiznat, že se synem jsme hned nesouhlasili. Báli jsme se. Ne toho, že to bude těžké, ale že mu nebudeme umět pomoci od bolesti. Po schůzce se sociální pracovnicí a sestrami Hospice sv. Hedviky jsme se však bát přestali. Naše rodina se semkla. Dostali jsme vyčerpávající odpovědi a lékař provedl vstupní vyšetření.

Čas, kdy k nám sestry docházely, nebyl dlouhý, ale byl nesmírně intenzivní. Všechno mám stále jako v mlze. O manžela jsme se však postarali až do jeho odchodu. Mohl být doma, což si moc přál. Byl obklopen svými milovanými, drželi jsme ho za ruku a snad mu alespoň trochu vrátili vše, co pro nás za celý život udělal. Bylo to naše nejlepší rozhodnutí v životě a jsme na sebe pyšní. I v tak náročné životní situaci jsme potkali úžasné lidi, pro které je jejich práce opravdu posláním. Děkujeme za vše.

Vlaďka a děti