Nejvíc pro nás znamenaly chvíle, kdy jsme byli spolu

Když babička ovdověla, ztrátu manžela velmi těžce nesla. Do té doby byla velice aktivní a zastávala veškeré činnosti v domácnosti, i na zahradě. Poté rezignovala na veškerou aktivitu, byla pasivní a bez nálady, často pospávala a začala být zmatená. Po vyšetření jí byla zjištěna Alzheimerova choroba. V té době jí bylo 88 let. Samota jí nesvědčila, a tak jsem se rozhodla vzít si maminku k sobě domů, aby měla společnost a zapojila se opět do aktivního života - do vaření, pomoci v domácnosti apod. 

Jelikož jsme chorobu podchytili včas, dlouho byla v dobré kondici. Nasadila jsem pravidelný režim. Každý den jsme měli „vzdělávací“ dopoledne - úkoly na procvičování paměti, různá grafomotorická cvičení, slovní a matematické úkoly. Babička to vzala za své a režim jí vyhovoval. Současně jsem se věnovala jejímu pohybu. Pravidelně jsme chodili na procházky. Hodně jsme s babičkou mluvili, aby si vybavovala věci z minulosti, vzpomínala…atd.  Vždy byla velmi vtipná, a dokud lépe slyšela, často velmi trefně a pohotově glosovala naše rozhovory. 

Choroba se zastavila

Díky medikaci a změně prostředí se choroba takřka zastavila a její stav se na několik let stabilizoval. Po pěti letech začalo docházet ke zhoršování jejích kognitivních a pohybových schopností. Začala se hůře soustředit, pohybovat, procházky se začaly zkracovat. To jí bylo přibližně 95 let. Při delší chůzi potřebovala  oporu trekingových holí. Po domácnosti se pohybovala sama, zvládala i schody, docházela na toaletu atd.

K velkému zhoršení došlo v posledním roce, a to především, co se týče pohybových schopností - chůze, zapínání drobných knoflíků. Zmizela jakákoli vnitřní motivace. Veškeré potřeby už zvládala pouze na pokyn. Byla velmi unavená,  většinu dne prospala. Změnily se její chutě a postupně ztratila chuť k jídlu úplně. 

Jelikož péče byla náročná psychicky i fyzicky, byla poslední dobou babička ve „střídavé“ péči - u nás a u bratra. 

V srpnu 2025 jsme se obrátili na organizaci Most k domovu, abychom se poradili, jak dále o babičku pečovat. Péče o maminku v domácím prostředí byla pro mě samozřejmostí. Ovšem rapidní zhoršení stavu babičky zvýšilo moje obavy, jestli se o ni dokážu postarat sama. Obavy byly spíše psychického rázu: „Zvládnu to psychicky?“ V některých situacích jsem si už nevěděla rady. Například, když se nemohla vyprázdnit, naříkala a měla nevolnosti a bolesti různého druhu. 

Chtěla jsem o babičku pečovat doma, jelikož naše vztahy byly dobré. Měla jsem ji velice ráda. Chtěla jsem, aby byla ve známém prostředí, s lidmi, které zná a kteří ji mají rádi. Neuměla jsem si představit, že by měla být v cizím prostředí. Myslím, že by se mi stejně neulevilo, protože myšlenky na ni, jak se má a  jak jí je, by stále přetrvávaly a trápily mě. 

Možnost sdílení a pocit, že na to nejsme sami

Návštěvy paní doktorky a následně sestřičky mi dodaly pocit, že na to nejsme sami. Možnost konzultovat problémy, zdravotní stav, ale i mít možnost sdílení bylo velmi úlevné. Všechny sestřičky, které k nám docházely, byly velice milé, lidské a velmi mě podporovaly i po psychické stránce. Především Martina Kašparová.

Pro hospicovou péči jsme se rozhodli v únoru 2026, během posledních dnů babičky. Bylo to v době, kdy úplně přestala přijímat potravu a tekutiny a začala mít velké bolesti při jakémkoli pohybu a manipulaci. Veškerá hygiena musela probíhat na lůžku. Byla to velmi trýznivá situace. Sestřičky pomohly především babičce od bolesti. Pocit, že přijdou, postarají se a ujistí nás, že je vše tak, jak mám být, byl pro nás velmi důležitý. 

Společné chvíle byly pro mě nejvíc

Rádi vzpomínáme na to, jak si babička po celý život, až do posledka zachovala svůj smysl pro humor. Byla velmi milá, těšila ji přítomnost rodiny. Vyptávala se, kdo co dělá. Všímala si detailů, třeba co máme na sobě a jestli nám to sluší, ráda to komentovala. Smáli jsme se. Měla krásné zářivé modré oči. Měla moc ráda fyzický kontakt, po koupání natírání krémem, masáž chodidel, česání…. Vždy říkala, že nemusí do lázní. „Já se mám!“, opakovala stále. Ty chvíle, kdy jsme byly spolu, já ji držela za ruku, hladila a ona se usmívala, byly pro mě nejvíc. 

Přestože poslední chvíle byly velmi těžké, mám v duši klid. Ve chvíli, když babička odešla, sestřičky byly nablízku, obstaraly veškeré potřebné dokumenty, zavolaly koronera, pomohly mi babičku umýt, obléknout, připravit …. Protože babička odešla doma, mohla se s ní celá rodina v klidu rozloučit.