Nebyl v tom chaos ani spěch. Jen klid, blízkost a možnost být spolu 

V rodině paní Jany se toto jméno předává už po generace. Maminka paní Jany se jmenovala Jana, stejně tak i její dcera. Tři generace žen spojovalo nejen stejné jméno, ale především velmi silné rodinné pouto, vzájemná blízkost a každodenní podpora. 

Když přišlo nejtěžší období života nejstarší Jany  v rodině – maminky paní Jany – byly to právě její dcera a vnučka, které stály po jejím boku až do poslední chvíle. Přestože měli strach, zda péči zvládnou, díky podpoře Poradny pro pečující, Ambulance paliativní medicíny a Mobilního hospice Společnou cestou nemuseli na náročné chvíle zůstat sami. 

Maminka paní Jany působila dlouhá léta zdravě a vitálně. Byla společenská, měla ráda kulturu a vyhledávala setkávání s lidmi. Její dcera o ní s úsměvem říká, že to byla „žena do party“ – rázná, energická a vždy připravená si společné chvíle naplno užít. S dcerou je pojil velmi blízký a vřelý vztah, pravidelně vyrážely za kulturou a trávily spolu hodně času. Ještě v prosinci společně navštívily koncert Marie Rottrové, na který paní Jana dodnes s láskou vzpomíná.

Krátce nato však přišel nečekaný zlom. Maminku paní Jany postihla náhlá mozková příhoda. Po převozu do nemocnice a sérii komplexních vyšetření přišla zpráva, kterou nikdo nečekal – onkologické onemocnění v terminálním stadiu.

Ztrácela se před očima

Lékaři si maminku okamžitě nechali v nemocnici. Její zdravotní i psychický stav se však rychle zhoršoval. Odmítala jíst, ztrácela síly a rodina ji doslova viděla mizet před očima. Chtěla jediné – být ve známém prostředí, obklopená rodinou. V tu chvíli už nešlo o léčbu, ale o tišení bolesti a o to, aby mohla maminka paní Jany závěr svého života prožít důstojně.

Ošetřující personál tehdy rodině doporučil obrátit se na Diakonii Valašské Meziříčí. První kontakt proběhl přes pracovnice Poradny pro pečující. Jak paní Jana vzpomíná, setkali se s velkou laskavostí, porozuměním a profesionalitou. Pomohly rodinu uklidnit, podpořily je v rozhodnutí vzít si maminku domů, zapůjčily potřebné kompenzační pomůcky a nasměrovaly je na Ambulanci paliativní medicíny i na Mobilní hospic Společnou cestou. 

Dcera se proto rozhodla, že mamince poskytne zázemí ve svém domě. V přízemí jí vyčlenila celý pokoj – ložnici, kde měla maminka svůj klid, soukromí a zároveň zůstávala neustále v centru rodinného dění. Nebyla sama, ale zároveň měla svůj vlastní bezpečný prostor. Pokoj se stal jejím útočištěm. Z okna viděla na zahradu, kterou měla vždy ráda. 

Sedávala na zahradě

Když jí to zdravotní stav dovolil, ráda na zahradě sedávala. Často ji tam na vozíčku vyvážel i její vnuk. Jak sám vzpomíná, nebylo to pro něj jednoduché, protože pozemek mají do kopce. 

Přesto s sebou tento krok přinesl i přirozené obavy a rodina si prošla obdobím velké nejistoty. Péče o člověka v závěru života je totiž zkušenost, na kterou se nejde předem úplně připravit. Rodina se setkávala i s reakcemi okolí, které je občas znejistěly. Někteří je od domácí péče spíše zrazovali a upozorňovali na to, jak fyzicky i psychicky náročná může být. Jana si kladla stejné otázky jako mnoho dalších rodin: „Zvládneme péči doma? Co když se stav náhle zhorší? Jak si poradíme s bolestí, neklidem nebo náročnými nocemi? Co když něco přehlédnu? A unesu to vůbec psychicky?“ Obavy měli i z toho, aby doma netrpěla nebo aby na péči nezůstali sami.

První měsíc po návratu domů byl navzdory těžké situaci naplněný i krásnými chvílemi.

Byl květen, velmi teplé počasí, zahrada rozkvetlá a plná života. Maminka paní Jany si tyto chvíle opravdu užívala. Sedávala venku s rodinou, poslouchala ptáky, pozorovala stromy, opékala s nimi, dávala si pivo, které měla ráda, a těšila se z přítomnosti svých nejbližších. Právě tyto obyčejné okamžiky měly obrovskou hodnotu – být spolu, ve známém prostředí, bez nemocničního ruchu a stresu. 

Rodina uvědomila, jak důležité jejich rozhodnutí bylo

Velkou oporou Janě byla také její dcera. Ta pracuje jako lékařka v nemocnici v Ostravě a v profesním životě se s těžkými situacemi setkává prakticky denně. Když ale šlo o vlastní babičku, velmi rychle cítila, že odborná role musí jít stranou. Být lékařem je něco úplně jiného než být vnučkou. Kdykoliv jí to práce dovolila, za babičkou přijížděla. 

Najednou nešlo o profesní zkušenosti, ale o blízkého člověka, o strach, nejistotu a potřebu být nablízku. Sama říká, že právě tehdy si uvědomila, jak moc člověk potřebuje oporu druhých – i když celý život bývá tím, kdo ji poskytuje ostatním.

Rozhodnutí obrátit se na mobilní hospic bylo pro ni samotnou jedním z nejdůležitějších kroků. Tým hospice byl rodině k dispozici prakticky kdykoliv – po telefonu i osobně. Když se zdravotní stav maminky paní Jany změnil, když přišla bolest, nejistota nebo strach, věděli, že stačí zavolat a nezůstanou na to sami.

Celá rodina se shoduje, že paní doktorka byla vždy k rodině milá, laskavá a zároveň profesionální. Dokázala citlivě vysvětlit i velmi těžké věci tak, aby jim rozuměli a nebáli se ptát. Nikdy nic neuspěchala. Její přítomnost sama o sobě přinášela všem pocit bezpečí.

Stejně tak sestřičky. Přijížděly s úsměvem, trpělivostí a obrovskou empatií. Neřešily jen zdravotní stav pacientky, ale vnímaly i atmosféru celé rodiny. Ptaly se, jak se daří i pečujícím, protože dobře věděly, že péče o umírajícího člověka se netýká jen jeho těla, ale také emocí, strachu, únavy a nejistoty těch, kteří zůstávají vedle něj.

Pomohly poskytnout vše potřebné – od zdravotních pomůcek až po praktické informace, které člověk v takové situaci zoufale potřebuje slyšet. Vysvětlovaly, co se děje, co může přijít, co je normální a kdy volat.

Ve chvíli, kdy se blížil konec, byla jejich pomoc nejcennější.

„Cítili jsme, že se blíží konec. Zavolali jsme sestřičku a ta hned přijela,“ vzpomíná dnes paní Jana. „Pomohla mi maminku převléct, vše klidně vysvětlila a byla oporou přesně ve chvíli, kdy jsem to nejvíce potřebovala.“

Maminka paní Jany byla velmi rázná žena až do posledního okamžiku. Měla ráda věci pod kontrolou. Paní Jana dnes už s úsměvem vzpomíná, že jí maminka ještě v těch posledních chvílích stihla vyhubovat, že „dnes nevaří“.

Mezitím přijela i širší rodina. „Bylo to smutné, ale zároveň zvláštním způsobem krásné. Nebyl v tom chaos ani nemocniční spěch. Jen klid, blízkost a možnost být spolu,“ vzpomínají. „Mohli jsme sedět u její postele, držet ji za ruku, vzpomínat a tiše být nablízku. Nebylo potřeba vůbec nic říkat.“

Díky pomoci mobilního hospice mohla maminka paní Jany odejít, jak si přála. V prostředí, které znala. Obklopená lidmi, které milovala.

Paní Jana je dodnes vděčná sestřičkám i paní doktorce z Mobilního hospice Společnou cestou a Ambulance za to, že jim umožnily maminku dochovat podle jejího přání a že měli možnost se s ní důstojně rozloučit.

Rodina si z tohoto období odnesla jednu velmi silnou zkušenost. Odborné znalosti jsou důležité, ale stejně důležitá je lidskost, klid a pocit bezpečí. Tým mobilního hospice pro ně znamenal jistotu, oporu, klid a lidskost v jednom z nejtěžších období života. Pomohl jim zvládnout situaci, které se báli. 

Paliativní péče má v naší společnosti stále rezervy – nejen v dostupnosti, ale i v povědomí. Často se o ní mluví až ve chvíli, kdy je pozdě. Přitom právě včasná nabídka této podpory může zásadně změnit prožívání poslední fáze života – pro pacienta i jeho blízké.

Mobilní hospice a týmy, které je tvoří, odvádějí neuvěřitelně důležitou práci. S respektem, profesionalitou a tichou jistotou, která dává rodinám sílu.