„Vezmi mě domů.“ Linda chtěla poslední dny prožít po svém

Linda uměla žít naplno. Před čtyřiceti lety se seznámila s Martinem a vytvořili pár, kterému mnozí záviděli. Byli manželé, parťáci a dobrodruzi. Jejich profese jim umožňovaly plnit si cestovatelské sny. Linda zvládla několik dní po sobě čůrat z raftu do vody při sjezdu Colorada v Grand Canyonu, sjížděla řeky, jejichž toky nejsou zaneseny v mapách, milovala liduprázdnou divočinu a jízdu na koni po pobřeží oceánu. S Martinem vychovali dceru, která po vysoké škole vyletěla do světa a založila mezinárodní rodinu.

Před rokem začalo být Lindě špatně. Diagnóza byla neúprosná – rakovina. Linda se do léčby pustila se svou typickou odvahou a Martin ji všestranně podporoval. Když už klasická medicína neměla další možnosti, vydala se hledat pomoc jinde. Její stav se po čase výrazně zlepšil a Lindino podzimní úmrtí se nekonalo. Přestála i zimu. Na jaře jí ale začaly docházet síly. Ještě jednou navštívila svou alternativní kliniku a pak řekla Martinovi: „Vezmi mě domů umřít.“ Martin ji ve velkých bolestech dopravil autem domů a doma kontaktoval Domácí hospic sv. Veroniky.

Linda své slábnutí nesla těžce. Prosila, aby její trápení skončilo. Tým hospice jí ale nenabídl žádnou zkratku. Nabídl jí úlevu od bolesti, podporu, dotek, přítomnost a jistotu, že na to není sama. Martinovi zase dal něco, co v té chvíli potřeboval možná stejně jako Linda – jistotu, že v péči o svou ženu není sám.

Následující čtyři dny byly intenzivní. Čas se zkrátil na hodiny. Byly v něm vzpomínky, slzy, doteky, humor i loučení.

Nechtěla zatěžovat dceru. Stihly se rozloučit

Linda původně nechtěla, aby ji dcera viděla umírat. Sama zažila bolestnou chvíli, kdy viděla v bolestech odcházet svou maminku, a nechtěla dceři podobnou vzpomínku předat. Navíc žila daleko. Jedna z pracovnic hospice jí ale opatrně řekla, že možná není na ní, aby za dceru rozhodla, zda má přijet. Že to rozhodnutí může nechat na ní. 

Druhý den dcera seděla v letadle. Martin pro ni dojel do Prahy a večer už byla doma se svou maminkou. Objímaly se a obě byly šťastné, že jsou spolu. Pak už byl čas hlavně na ně. Na vzpomínky, slzy, doteky a blízkost. Linda se večer loučila, ráno se ale zlobila, že je pořád ještě tady. „Nemohli byste mě prosím zabít?“ ptala se. Byla to pořád ona. Přímá, rázná a se smyslem pro černý humor. Jedné noci přišel klid. Linda odešla doma, obklopená lidmi, které milovala. 

Martin se na ni po smrti nemohl vynadívat. Tvář měla klidnou, vrásky jako by se vyhladily. Troufl si ji vyfotit, kdyby někdy později zapochyboval, jestli opravdu odešla tak pokojně. Nechal ji v tichosti až do rána. Teprve po rozednění zavolal sestře z hospice. Díky tomu pak měli čas na rozloučení. Na kávu na terase u jezírka, vzpomínky, hudbu, smích i pláč. 

Oslava života 

Později uspořádali venku pod stromem oslavu jejího života. Zpívali, hráli, vzpomínali. Část popela odvezl Martin s dcerou na Lindino tajné místo ke konvalinkám u meandrujícího potůčku.

Po její smrti Martin zjistil, kolik lidí kolem sebe má. Přátelé, kterým celý život štědře rozdával svůj čas a energii, tu najednou byli pro něj. Začal pořádat hudební setkání, pozval hospicový tým na drink k jezírku a v září se uskutečnil volejbalový Memoriál Medvědice.

Každé ráno medituje, saunuje se, cvičí, hraje hudbu. V šedesáti letech začal znovu jezdit na koni. Na život s Lindou vzpomíná s vděčností. Ne bez bolesti, ale bez hořkosti.

„Žili jsme naplno svůj sen o životě. Jedinýho lituju, že jsem s ní víc netancoval. Protože jsem vždycky všude hrál…“

A možná právě v tom je celý jejich příběh. Linda chtěla žít naplno – a když už nemohla, chtěla alespoň zemřít po svém, doma, ve svém prostředí a mezi svými lidmi. Díky podpoře hospice to bylo možné.