Nekonečné turnaje hry Člověče, nezlob se

Některé příběhy nejsou o velkých gestech, ale o každodenní péči a blízkosti. Paní Jarmila odcházela ve svých 94 letech obklopena láskou své dcery, která jí byla oporou po dlouhé roky, kdy jí síly ubývaly. 

Než se však rodina rozhodla pro domácí hospicovou péči, provázely je obavy. Dcera si kladla otázku, zda bude mít dost fyzických sil zvládnout péči doma. Bála se, že na všechno zůstane sama, že ji čekají noci bez spánku, těžká rozhodnutí a situace, na které se nedá připravit. Strach z neznámého se mísil s přáním dopřát mamince klid a důstojnost.

Když do rodiny vstoupil tým mobilního hospice Medica Třinec – lékař, sestra i sociální pracovnice – přinesli s sebou nejen odbornou péči, ale i hluboké ujištění. Citlivě vysvětlili, co domácí hospic nabízí, jaké úlevy může přinést a jak budou rodinu provázet na každém kroku. Jejich klid, zkušenost a lidskost pomohly pečujícím pochopit, že vstup do hospice je právě teď přesně to, co je potřeba. Že na to nejsou sami. A že fyzickou i psychickou zátěž ponesou společně.

A tak se dny, které mohly být plné strachu, proměnily v čas blízkosti. Kdykoli to maminčin stav dovolil, rozložily na stůl herní plán a pustily se do nekonečných turnajů v Člověče, nezlob se. Nad barevnými figurkami prožívaly chvíle, kdy věk ani nemoc neměly žádnou moc. Byl to čas plný upřímného smíchu, škádlení a radosti, která prosvětlovala i ty nejnáročnější dny.

Když se maminčiných síl začalo ubývat, sestřička s velkým taktem a otevřeností pomohla dceři mluvit o otázkách spojených s blížícím se odchodem. Společně se krok za krokem připravovaly na chvíli, kdy maminka odejde.  Právě tento čas přípravy pomohl dceři zmírnit úzkost a proměnit ji ve vědomé a klidné doprovázení.

Když ten okamžik nastal a paní Jarmila v pokoji tiše vydechla naposledy, sestřička byla dceři pevně po boku. Citlivě ji provázela chvílemi loučení a pomohla jí vytvořit prostor pro poslední rozloučení.

Při chystání maminky na její poslední cestu začaly společně přemýšlet, co jí dát s sebou, co by připomínalo jejich společný život. Vtom dcera pohlédla na krabici s oblíbenou hrou. S dojetím a jemným úsměvem vybrala jednu malou herní figurku.  Právě tu, která s nimi prožila tolik radosti, smíchu a společných vítězství.

Vložila ji mamince do dlaně. Malá figurka v sobě nesla vzpomínku na všechny jejich společné večery plné smíchu, škádlení a radosti. 

Pro hospicový tým byl tento okamžik tichého svědectví o tom, že i loučení po dlouhé nemoci může být nesmírně krásné – zvlášť když mu předchází společná radost, hluboké smíření a odvaha překročit počáteční strach.