Péče jako přirozená součást života. Doprovázela kamarádku i opata

Osud předurčil Janě Mullerové z Polné být člověkem, který pomáhá a doprovází. V časech totality pracovala jako zdravotní sestra, podporovala lidi kolem Charty 77 a undergroundu. Jako dcera živnostníka čelila zlovůli StB, ale velké srdce ji vedlo k cestě pokory a empatie.

Zdravotní školu vystudovala Jana v době, kdy si lidé o myšlence domácích hospiců, obzvlášť u nás, mohli nechat zdát. Závěr života byl tabu, umíralo se za plentami v nemocnici. Tam také mnoho let na interním oddělení pracovala.

V době po sametové revoluci hltala paní Jana vize o zakládání hospiců, četla Svatošovou a litovala, že nebydlí v Červeném Kostelci. Začala využívat svých dlouholetých zdravotnických zkušeností a pomáhat lidem v závěru života a jejich rodinám. Jen tak, ve svém volném čase. Radila, učila, dodávala odvahu. 

Prvním „pacientem“, kterého doprovázela v závěru života, byl opat Vít Tajovský, o kterého se pomáhala starat v Želivě. To byl rok 1999. Pak následovalo několik dalších rodin, příběhů. V rámci domácího hospice Bárka jsme se potkali poprvé u rodiny mladého pacienta. To bylo v roce 2020. Pomáhala pečující rodině s péčí tak, aby maminka pacienta mohla chodit do práce. V průběhu pandemie si vzala k sobě domů dalšího pacienta hospice, když celá jeho rodina onemocněla covidem. Starala se o něj, než se pečující rodina uzdravila a díky ní nemusel pacient v této nevstřícné době do nemocnice. 

Pomáhala kamarádce řezbářce

O deset let mladší Laďku znala od dětství — drobná, hlučná holčička ze sousedství. Po letech musela po drobné operaci podstoupit amputaci nohy a Jana, už jako místostarostka, pro ni sehnala s pomocí Nadace Olgy Havlové prostředky na protézu. Tělo ji ale odmítlo, Laďka skončila na vozíku a Jana se stala její oporou a kamarádkou. Náhodně se potkaly s uměním třešťských betlémářů a Laďky se – jak říkávala - „dotkl Bůh“. Řezbářství se pro ni stalo vášní i útěchou.

Když byla Laďce v prosinci 2022 diagnostikována rakovina, Jana ji dál doprovázela. Viděla, jak se kamarádka „vyřezává“ ze strachu i bolesti. Přibývalo figurek do Betléma a ubývalo sil. Když po čase lékaři při hospitalizaci navrhli přeložení na paliativní lůžko, věděla paní Jana, že ji v nemocnici nenechá. Díky vlastním zkušenostem a povědomí o službách domácího hospice Bárka v Jihlavě měla jistotu, že to společně zvládnou. Bratr paní Laďky docházel, ale tíhu péče na sebe vzít nemohl. Přítomnost Laďčiny fenky Nely, návštěvy přátel a jistota odborné pomoci přehlušily všechny obavy.

Laďka v péči hospice, pod dohledem Jany, říkala, že je vlastně „dítě štěstěny“. Do posledních sil instalovala betlém v polenském chrámu a přijímala návštěvy. Předposlední den na své cestě ještě slyšela bratrovo něžné vyznání a přijala kytičku od děkana, jako poděkování za její vyřezávaný dar – betlém, který věnovala polenskému kostelu. Jeho slavnostního otevření veřejnosti už se paní Laďka nedočkala.

Domácí péče byla krátká, ale díky hospici Bárka a starostlivé Janě, byla klidná, bez bolesti a plná lásky. Poslední rozloučení přišlo v teplém říjnovém ránu. Paní Jana u ní přes noc bděla a do posledního vydechnutí ji držela za ruku. Jana Mullerová dodnes říká: „Limitující je jen strach říct si o pomoc. Když využijete hospic, všechny obavy zmizí. A pokud někdo chce odejít doma, je to možné.“