Díky péči manžela mohla být pokřtěna doma. O pár dní později odešla

Třiatřicetiletá Petra z Brna s manželem Martinem vychovávala dva malé syny ve věku tři a osm let, radovala se ze společného života a rodinných zážitků. Loni na podzim si však vyslechla vážnou onkologickou diagnózu. A po pár týdnech se bohužel ukázalo, že lékaři už jí nemohou nabídnout žádnou léčbu.

Život celé rodiny se tak během pár týdnů úplně otočil, na řadu přišla paliativní péče a společný čas se začal měřit spíše jen na týdny. Manžel Martin se v tu chvíli rozhodl, že se o Petru postará doma s pomocí Domácího hospice Tabita, který je součástí Hospice svaté Alžběty v Brně.

Péče nebyla snadná. Všechny pomůcky a potřeby bylo nutné udržovat v čistotě, vše často měnit a převazovat. Mladá žena navíc nemohla jíst a měla zavedenu nitrožilní výživu.

Domácnost jako laboratoř

Pečujícímu manželovi v tu chvíli přišly vhod jeho profesní zkušenosti. Povoláním je mikrobiolog a v práci řídí tým lidí. Díky tomu si vše rychle zorganizoval a proměnil domácnost v laboratoř a ordinaci, ve které se pohyboval se zručností zkušeného pečovatele.

„Nikdy jsem nezažila pečujícího, který by tak složitou situaci zvládal tak, jak pan Martin. Myslím, že měl v dovednostech brzy náskok i před hospicovými sestrami. K péči o manželku měl navíc z velké části na starosti i děti. A když to jen trochu šlo, jezdil zpočátku na chvíli i do práce. Bylo to až neuvěřitelné, jak to všechno stíhal a zvládal.  A před dětmi a nemocnou ženou jsem na jeho tváři nikdy nezahlédla ani stín únavy a smutku,“ popisuje řádová sestra Helena, která se o rodinu nejčastěji starala.

Stav paní Petry se bohužel rychle zhoršoval. „Byla však obdivuhodná. Na nic si nestěžovala a snažila se nikoho příliš nezatěžovat. Často jsem měla pocit, jak kdybychom i v této těžké situaci měli čerpat sílu my od ní, a ne ona od nás. Starost měla jen o děti, že se o ně nebude moci postarat,“ říká sestra Helena.

Při společných debatách o tom, jak se paní Petra cítí a co ji čeká, přišla brzy řeč i na Boha a víru. Pečující manžel Martin je katolického vyznání. Paní Petra sice nebyla pokřtěná, ale často mluvila o tom, že cítí boží přítomnost a pomoc, modlila se a přemýšlela o Bohu i Panně Marii.

Za nějaký čas proto před řádovou sestrou z hospice vyslovila přání, že by si přála křest. Její zdravotní stav však už nebylo možné příliš předvídat. Naplánovat slavnostní přijetí svátosti křtu kvůli tomu nebylo možné. A nebylo ani jisté, zda se slavnostní obřad vůbec stihne.

Stihla křest i biřmování

Přišla tak na řadu možnost, na kterou církev v těchto situacích pamatuje: paní Petru pokřtila při jedné z návštěv v domácnosti řádová sestra Helena z hospice. A když po pár těžkých dnech přišly zase dny lehčí, dokončil obřady kněz, který Petru současně i biřmoval. „Byl to velký zážitek,“ radovala se pak paní Petra, která přijala křestní jméno Marie.

Několik dní po tomto slavnostním okamžiku zemřela. Pečující manžel ale před smrtí vyslechl ještě jedno její přání spojené s vírou – přála si, aby byl pokřtěny i děti. A chtěl jí ho splnit. Zádušní mše za mladou maminku byla proto spojena se křtem jejích dvou synů.

Petra odešla na konci letošní zimy. Pro ovdovělého Martina i dvě malé děti je její odchod ještě velice citlivé téma. O mamince se hodně mluví a láskyplně se na ni vzpomíná – často se slzami v očích, ale často také s úsměvem a vděčností za společně strávený čas. A s myšlenkou, že se jí podařilo splnit její přání. „Není snadné vzpomínat takto veřejně. Kdyby to ale mělo pomoct i jen jedné rodině, aby se o svého blízkého v takovém těžké čase nebála postarat doma, má takové vyprávění smysl,“ říká s odstupem jen několika měsíců ovdovělý manžel.