Příběh pečujícího: Lenka a její tichý čas s tatínkem

Lenka, 42 let, je zdravotní laborantka a maminka dvou dětí. S rodinou bydlí v rodinném domě na okraji menšího města – domeček se zahradou, pár slepic, pes jménem Rocky. Její otec, pan Jiří, se po těžké diagnóze vrátil z nemocnice domů – jak si přál. Lenka se rozhodla, že poslední týdny svého tatínka stráví s ním, doma.

„Nechtěla jsem, aby umíral sám mezi bílými zdmi. Chtěla jsem mu být nablízku a zajistit mu klid. Ale měla jsem strach. Že to nezvládnu. Že to bude moc bolestivé. Že nebudu vědět, co dělat…"

Lenka se obrátila na Hospic Sv. Jiří. Hned od prvního telefonátu cítila, že na to není sama. V péči se postupně zapojila nejen ona, ale i její manžel a děti (15 a 10 let).

V první fázi jsme pomohli se základní orientací – jak o tatínka pečovat, co dělat, když nastanou určité potíže, jak mu ulevit od bolesti. Důležitá byla psychická podpora. V jednu chvíli, po zklidnění fyzického stavu pana Jiřího, nastalo i období určitého „mezičasí“ – kdy se tatínkovi ulevilo a celá rodina měla možnost si s ním ještě užít několik hluboce lidských momentů.

Pan Jiří si přál vidět znovu svou zahradu, kterou léta miloval. V den, kdy se cítil trochu lépe, ho rodina zavezla na kolečkovém křesle až k záhonku. Bylo to jeho tiché rozloučení s místem, které tolik miloval. 

V posledních dnech už byl více v klidu, ale přál si, aby doma hrála jeho oblíbená hudba. Všichni si s ním potichu zpívali. Bylo to dojemné, důstojné a neuvěřitelně silné.

Lenka později řekla: „Díky hospici jsem si mohla dovolit být jen dcerou. Ne pečovatelkou, ne zdravotní sestrou. Ale dcerou, která tu prostě jen byla, držela ruku a dýchala s tátou stejný vzduch. To je dar, který nikdy nezapomenu.“

Díky hospicové péči mohou rodiny zvládnout i to, čeho se na začátku bály.
Stačí, když ví, že na to nejsou sami.