Je to máma, ne pacient! Příběh pečující dcery - sanitářky
Ráda bych Vám představila Pražanovi, celkem obyčejnou rodinu a jejich neobyčejný příběh.
V tomhle příběhu je hlavou rodiny maminka Markéta (52 let), maminka je mozkem, hlavním vedoucím a srdcem jejich čtyřky, pracuje jako úřednice na Úřadu práce. Po jejím boku je tatínek Michal (54 let), hlavní sporťák a skvělý parťák Markéty i obou holek. A nakonec jejich děti: Ella Magdalena (13 let), která je střed vesmíru zbytku rodiny, skvělá studentka a sportovkyně. A Já, Linda (25 let) sanitářka na oddělení LDN a tohle je můj příběh o zkušenosti s Domácím hospicem sv. Michaela Oblastní charity Polička.
Bylo léto 2021, kdy mamince diagnostikovali rakovinu žaludku. „Postavím se k tomu stejně jako můj taťka, nedám té **** ani jednu slzu!“ to byl maminky postoj. A taky tak udělala, první kolo chemoterapie, oholení vlasů, první operace, druhé kolo chemoterapie, druhá operace, třetí operace, a neukápla jí ani jedna slza.
Až do 12.1.2023 kdy nám paní doktorka oznámila, že další léčba by mohla více ublížit, než pomoci a doporučila domácí hospic. Cestu domů a následný telefonát s paní doktorkou z hospice nepamatuji. Byla jsem příšerně vyděšená, naštvaná, smutná, zmatená a v hlavě tolik otazníků. Kdo je hospic? Co dělají? S čím mi jako pomůžou? Jaký bude konec? Co je potřeba? Co když to uvidí Ella? Co jí říct a jak? Co když to nezvládnu? Pak přišla vlna zoufalství, protože v těžké chvíli jsem si šla pro radu vždy za maminkou.
Vím, jak vypadá umírání v nemocnicích, pracuji tam. Ale co dělat, když jde o maminku a jste doma? Veškeré mé pracovní zkušenosti jakoby se rozplynuly. Není to jen něčí tělo, je to máma. Není to umýt zabalit, je to máma. Není to služba v nemocnici, která za 12 hodin skončí, JE TO MÁMA! Pro nás vidina smrti byla příšerná.
Bylo mi 25 let, netušila jsem, co je potřeba zařídit na pohřeb. Netušila jsem, jak s maminkou mluvit, i když jsem s ní doteď mluvila denně. Nevěděla jsem, jak ochránit svou malou sestřičku, bála jsem se, jak jí to poznamená, bála jsem se, že tohle nemůžeme zvládnout.
Za pár dní přišla paní doktorka a sestřička na první schůzku k nám domů. A s nimi přišla velká úleva, byly sluncem v té naší bouři neštěstí, měly totiž odpověď úplně na všechno. Veškerý personál hospice se stal součástí naší rodiny, byli totiž v tu chvíli nepostradatelní, my je každý den rádi viděli, slyšeli, těšili se na ně. Jednoduše si neumím představit, co bychom dělali bez nich, jak by to vše vypadalo.
Sestřičky denně pečovaly nejen o maminku, ale i o nás. Dohlížely, abychom si každý den udělali radost a vyhradili si nějaký čas pro sebe. Jako jednu z největších rad, kterou jsem od nich dostala byla, abych mamince řekla všechno, co chci, abych jednu nelitovala, že jsem neřekla. Já bych to sama od sebe neudělala a litovala bych. Mamince podávaly léky, povídaly si s ní o jejich potřebách a o tom, co by ještě chtěla, než smrt přijde. Měla je moc ráda a vždy maličko pookřála, když za ní přišly. A nám dávaly spoustu užitečných rad jak už o péči, jídle, ale i zařizování, a hlavně vyřešení si osobních věcí mezi sebou. Víte, nakonec to nebyla cesta za smrtí plná strastí, bolesti, utrpení a depresí, jak jsme očekávali. Máme krásné vzpomínky, vtipné historky, ale hlavně víme, že maminka odešla tak, jak si přála, bez bolestí, bez starostí s námi po boku.
Je tomu dva roky, co maminka odešla. Já dala výpověď v nemocnici a začala pracovat jako PR asistent u Oblastní charity Polička. Ano v té organizaci, která zřizuje Domácí hospic sv. Michaela. Mám snovou práci a pocit, že můžu být maličkou součástí hospice, je neskutečně uspokojivý.
Celému týmu hospice ještě jednou velké dík!
Linda