Dcera, která doprovodila maminku až do konce

Kateřina se ve své profesi stará o osoby s chronickým duševním onemocněním. Pečuje v pobytové službě o lidi, jejichž situaci ovlivnilo užívání alkoholu: „Každý náš klient je jeden příběh a různý důvod, který jeho počítání ovlivnil,“ neodsuzuje nikoho z nich a podporuje je podle potřeby. Je zvyklá řešit náročné životní situace jiných. Se stejným přístupem, tak jako v práci, se maminka dvou dětí ve věku 10 a 7 let, dokázala postavit tomu, když bylo potřeba, aby se postarala o svou maminku, které lékaři diagnostikovali rakovinu ve 4. stádiu s velmi krátkou prognózou doby dožití. 

S odhodláním sobě vlastním a také s tím, že má možnost mamince vracet to, co kdy dala ona jí, pečovala spolu s jejím manželem o maminku Emílii dle jejího přání až do konce. Což bylo oproti prvotním předpokladům nakonec mnohem déle. K péči o maminku a dvě děti, se částečně starala také o svou babičku po mozkové příhodě. I to bylo přání její maminky, protože ji trápilo, že pečovat nemůže sama a že by všechno bylo jen na její sestře. A tak téměř denně jezdila za maminkou a současně vypomáhala tetě s péčí o babičku. Velkou oporou jí byl její manžel, který nejen že převzal starost o chod domácnosti, ale byl pro ni v těchto náročných situacích potřebnou oporou. I díky tomu a také osobnímu nastavení celé toto náročné období zvládla.

Její maminka, paní Emílie se svou nemocí nakonec bojovala dva roky. Chtěla bojovat. I své odcházení chtěla mít ve své moci. Ostatně tak jako všechno v životě. I díky tomu se mohla na svůj odchod částečně připravit. Oslavila své 60. narozeniny, při oslavě se tak mohla symbolicky rozloučit se všemi svými blízkými. Malovala. Psala dopisy. Nalezla víru, nechala se pokřtít. Měla prostor probrat s dcerou představy o svém pohřbu, což někdy končilo v legraci i pláčem. Paní Emílie si byla se svou dcerou velmi blízká, i když jí například nikdy nedala svůj obraz nebo nenapsala dopis. Prostě pro její jedinou dceru to nebylo nikdy dost dobré. 

Dobré dny se střídaly s těmi horšími, pobyty doma s hospitalizacemi v nemocnici. Výhodou pro paní Emílii bylo to, že věděla, kam se může obrátit o pomoc. Sama pracovala jako vedoucí domova se zvláštním režimem Diakonie Valašské Meziříčí pečující o lidi s diagnózou Alzheimerovy nemoci. Znala tak ucelenou nabídku služeb poskytovaných organizací nevyléčitelně nemocným. Jí samotné vždy šlo o kvalitu poskytované péče a také o lidský přístup reagující na individuální potřeby lidí. V době své nemoci využila péči Domácí zdravotní služby, jejíž součástí je tým Domácího hospice Společnou cestou, a také Ambulance paliativní medicíny. 

Při poslední hospitalizaci v nemocnici již paní Emílie pravděpodobně tušila, že umírá. Už se rozhodla se svou nemocí přestat bojovat. Přála si jít domů. Dcera jí její přání splnila. Ze dne na den zajistila péči týmu Domácího hospice Společnou cestou. Z počátku to vypadalo, že se její zdravotní stav v domácím prostředí postupně stabilizuje. V noci klidně spala, ráno snědla lívanec, vypila kafíčko. Dcera Kateřina byla však stále s ní, podvědomě tušila, že její maminka odchází. K ruce byl celou dobu i její manžel Mirek. Odpoledne, když za nimi přijela sestřička domácího hospice, paní Emílie zemřela. Jako by čekala, až s nimi bude potřebná podpora.

Jak paní Emílie sama napsala v dopise týmu sester, které za ní téměř dva roky jezdily, nalezla v nich nejen potřebnou zdravotní péči, ale i něco navíc: „Ráda bych Vám vyjádřila vděčnost. Že mě chápete, vyslechnete mé stesky, jste trpělivá a snažíte se najít řešení. Za to, že se umíte dodatečně přiblížit k člověku, dát útěchu a klid.“ Stejnou podporu vnímá i její dcera: „Sestřičky domácího hospice mi přinesly nejen jistotu poskytnutí potřebné odborné zdravotní péče, ale také pocit bezpečí a jistoty, že všechno zvládneme. Přicházely k nám s pokorou, úctou, velkou lidskostí. Provázely nás v péči, ale i bezprostředně po úmrtí maminky se vším potřebným i s poslední úpravou. Plakaly s námi. Jsem ráda, že díky této pomoci maminka zemřela ve svém a v klidu. Ve své posteli, ve svém povlečení, pod svým obrazem, tak, jak si přála.“ uzavírá Kateřina.