Zahrada, pes a tři kaštany v dlani. Jeho přání se splnilo

Příběh pana Vladimíra začíná na jaře roku 2022, stejně jako moje cesta v domácím hospicu. Živě si vzpomínám na své obavy o něj při mé první pohotovostní službě. Pana Vladimíra postihl karcinom žaludku. Sám ho nazýval „squatter“. Pan Vladimír žil se svou ženou ve vsi pod Ještědem, ve starém rodinném domě se zahradou a ve společnosti domácích zvířat. Psa Bárta umlčel snad jen suchý rohlík, svého páníčka si stále hlídal. Dokud pan Vladimír mohl, naše návštěvy probíhaly na zahradě. Rád se pochlubil vším, co pěstovali. Mnohdy jsme si odváželi ostružiny, maliny, vajíčka a také likéry 
a marmelády z arónie, které nám daroval jako milé poděkování. 

Paní Evě, manželce, jsme se málokdy ubránili a často odjížděli s plnými žaludky, stejně jako od babičky. Návštěvy u nich byly vždy pohostinné a hezky dlouho a o všem jsme si povídali. Tady byly zdravotní úkony většinou až na druhém místě. Paní Eva, jejich dvě dcery a vnuk Jindra měli společně s námi na péči velký podíl, avšak pan Vladimír, dokud zvládal, byl sám sobě hlavní pečující osobou. Dokonce si sám aplikoval injekce do podkoží. 

Čas plynul a upoutal pana Vladimíra na lůžko. Už nešlo se procházet mezi záhony, vozit dříví v elektrickém kolečku, ani s pomocí dojet na invalidním vozíku k brance zahrady. Abych panu Vladimírovi alespoň přiblížila, jak je venku, fotila jsem cestou k nim okolí jeho domova a fotografie jsme si pak společně prohlíželi. Jednoho dne jsem mu do rukou vložila tři kaštany, které v ruce svíral, když zemřel. 

Pan Vladimír dožil doma v říjnu roku 2023. Ušli jsme společně dlouhou cestu, delší, než hospicová péče může být. S vůlí a ochotou našich lékařek a úředníků zdravotní pojišťovny jsme mohli panu Vladimírovi a jeho rodině splnit přání být doma. Doma zůstává doteď, pietní místo rodina vytvořila na jeho milované zahradě, další jeho splněné přání.

Alena Suranová, zdravotní sestra Domácího hospice sv. Zdislavy v Liberci