Pracovat v hospici je můj splněný sen

Jana Přibylová pracuje v Hospici sv. Alžběty rok a půl jako zdravotní sestra domácího hospice a o své práci říká, že je pro ni ještě víc, než si zpočátku dokázala představit. Každý den jezdí za rodinami nevyléčitelně nemocných a ti ji často nazývají andělem. Pacientům pomáhá ulevit od bolesti, mnohdy je s nimi až do konce. V nedávné době pečovala třeba o mladou maminku šestileté dcery. S rodinami prožívá spoustu příběhů a každý je jiný. Spojuje je ale jediné: přání dochovat nevyléčitelně nemocného doma.

Co Vás přivedlo k práci v hospici? 

Byla to především zkušenost s odchodem mé babičky před čtrnácti lety. Odcházela v nemocnici a já jsem měla pocit, že je to celé špatně. Tehdy jsem si řekla, že když někdo z mé rodiny nebo z pacientů bude umírat, tak pro něj udělám všechno, co bude v mých silách tak, aby ten proces byl důstojný. 

Kdy jste se poprvé seznámila s hospicovou péčí blíže? 

Asi půl roku po smrti babičky jsem šla na stáž do Hospice sv. Alžběty. A přiznám se, že jsem se moc netěšila. Říkala jsem si:, to bude nudná práce, tam se „jenom“ umírá a nic se tam neděje. Ale bylo to úplně opačně. Pochopila jsem, že je to nádherné prostředí a všichni se snaží pro pacienta udělat maximum. Pak jsem napsala absolventskou práci na téma hospicová paliativní péče, vystřídala několik pracovišť a odešla na mateřskou. Potom jsem si řekla: už jedině hospic.

Narození dětí Vaše rozhodnutí ještě urychlilo?

Ano, všechno to do sebe krásně zapadlo. Narození a smrt jsou pro mě jedinečný a totožný moment v životě, zázračný moment. U obojího člověk prožívá bolest, strach, chce mít někoho blízkého u sebe. Tak jak je porodnictví neustále oslavované, tak smrti a umírání se všichni bojí, ale lidé zapomínají, že to potká každého z nás a nevyhneme se tomu. Proto je tady moje místo. 

Co je pro práci v domácím hospici charakteristické? 

Naše práce je především o komunikaci s rodinou, zažíváme hodně příběhů. Společně se snažíme, aby pacient prošel tímto obdobím co nejlépe. Vysvětlíme rodině, jak v době naší nepřítomnosti používat medikaci, zaučíme je do ošetřovatelské péče, tedy jak přebalovat, polohovat, jak se mají dotýkat toho člověka, aby mu neublížili, jak jej správně krmit. Kdykoli jsme na telefonu, máme nepřetržitou pohotovostní službu. Pečující jsou našimi partnery. 

Je tato práce přesně to, co jste si představovala? 

Je to ještě víc. Protože v domácím hospici jsem na moment vždy součástí nějaké rodiny. Často mi říkají, že jsem jejich anděl. Beru to jako obrovskou čest. Kdykoli když přijdu ke zhoršenému pacientovi (bolestivému, zvracejícímu a psychicky utrápenému) a odcházím a on je v klidu a pohodě, tak si řeknu: ano, udělala jsem kus práce. To mi dává obrovský smysl.