Nechci vědět, co může přijít

Zaměstnanci hospiců se starají o pacienty různých věkových kategorií. Každá skupina i každý pacient má svá specifika. Zvláštní skupinu tvoří mladší lidé. Ti  někdy kromě standardní léčby hledají do poslední chvíle také různé alternativní způsoby a je pro ně těžké přijmout diagnózu, která nedává naději na zlepšení. 

Mobilní hospic Ondrášek v Ostravě přijal do své péče třicetiletou paní T., která měla rozsáhlé onkologické onemocnění, kvůli kterému měla vývody na vyprazdňování moči a stolice. V době přijetí do hospice byla hodně slabá. Kvůli bolestem a otokům nemohla sedět. Střídaly se u ní bolesti, nevolnost, zvracení, dušnost i zmatenost. Díky péči zdravotníků z hospice se dařilo za pomocí léků nepříjemné příznaky mírně korigovat. Pacientka se však se svým zdravotním stavem těžko smiřovala a nechtěla mluvit o tom, jak se může onemocnění vyvíjet.  Odmítala také podporu psychologa a duchovního. Zaměstnanci hospice v takových případech pacientům i rodině vysvětlí, v čem může být takový rozhovor přínosem, ale plně respektují přání pacienta a jeho rodiny. Stejně tak postupoval hospic i v případě paní T.  Každý se s nemocí srovnává jinak a u tak mladých lidí je to velmi náročné. 

Zhoršování jejího stavu vnímal její manžel, přesto však spolu s ní věřil ve zlepšení. Shodli se na tom, že péči zvládnou doma s pomocí mobilního hospice. Po měsíci paní T. zemřela v přítomnosti svého muže. 

V případě paní T. bylo dobře, že se do péče hospice dostala včas. Díky tomu mohli zaměstnanci hospice, ve spolupráci s pacientkou i pečujícím manželem, dobře naplánovat péči i zvládání příznaků nemoci. Pro všechny to přesto byla velmi náročná situace.