Nejlepší terapie

Narození a smrt – obojí patří k životu. Když se vás smrt začne týkat osobně, respektive někoho, koho milujete, je nesmírně těžké to přijmout. 

Můj manžel nesl svoje nevyléčitelné onemocnění velmi statečně. Když se mu přitížilo, svěřil se do péče jedné z pražských nemocnic. Já jsem však už po pár dnech věděla, že ho v tomto prostředí nechci nechat, že chci být s ním, dokud to jen půjde. A tak jsem vyhledala Domácí hospic Nablízku z Lysé nad Labem. Manžela jsem přivezla zpátky domů. Prožívala jsem dosud nejtěžší chvíli svého života, ale podpora sestřiček a lékařky, které k nám dojížděly téměř třicet kilometrů, byla pro mě i manžela pohlazením na duši. Hospic nám poskytl všechny potřebné pomůcky, a hlavně manžel dostával konečně léky, díky kterým netrpěl bolestmi. Odešel po několika málo dnech, v klidu, ve spánku. Držela jsem ho při posledním výdechu za ruku.   

Ochota a rychlost, s jakou se o mého manžela hospic postaral, se ukázala jako klíčová. Vůbec si neumím představit, jaký odchod by ho čekal v nemocnici. Byl by tam sám, opuštěný, vyděšený, ve velkých bolestech. S tím bych se nikdy nedokázala smířit.  

Po nějaké době jsem se rozhodla, že zkusím Domácímu hospici Nablízku nabídnout svoji pomoc. Už více než třicet let se zabývám fundraisingem, tedy získáváním zdrojů na činnost. Rok po manželově úmrtí jsem do hospice skutečně nastoupila. Ovšem netušila jsem, jak bolestné pro mě budou začátky. První žádosti o podporu jsem oplakala, protože jsem s hospicovou péčí měla osobní zkušenost. Když jsem do žádosti popisovala naši práci, viděla jsem na polohovací posteli svého muže, vedle ní kyslíkový přístroj a sestřičky, co k nám domů jezdily. Byla to možná ta největší a současně nejdůležitější výzva mého života. S odstupem času vidím, že to pro mě byla zároveň ta nejlepší terapie. Pomohla mi k přijetí toho, co mě potkalo, ke smíření. K uvědomění si toho, že můj život nemusí být smutný a beze smyslu, jen nyní bude úplně jiný. Hospic je moje druhá rodina a vážím si toho, že svým dílem mohu přispět k naplňování jeho poslání.

 Příběh Jany Popovičové, fundraiserky a zástupkyně ředitelky DH Nablízku Lysá nad Labem

Foto ilustrační, autor D. Dahlien Neumannová