Skip to main content
Pohled na hospicovou péči ze dvou stran

Pohled na hospicovou péči ze dvou stran

Očima zdravotní sestry

V domácí hospicové péči pracuji jako zdravotní sestra již osm let. V každé rodině vidím velkou lásku, respekt, toleranci a vděčnost. Tím, že rodinní příslušníci pečují o svého blízkého doma, musí změnit a přizpůsobit své plány. Často i ze dne na den, a to především proto, že chtějí splnit přání svého blízkého a doprovodit ho tam, kde se cítí dobře a bezpečně. Doma.

Rodina Miškovských o svoji maminku pečovala s velkou ochotou. Všichni se semkli a každý se zapojil. A to i přesto, že nikdo z nich neměl s tak náročnou péčíi zkušenosti. Obdivovala jsem, jak se dokázali učit novým věcem, aby mohli pro svoji maminku udělat maximum. Učila jsem se od nich i já. Návštěvy u paní Miškovské mě obohatily. Nemocná, umírající paní měla ohromnou sílu člověka pohladit slovem a svou upřímností.

Na každou rodinu, ve které tým mobilního hospice Most k domovu pomáhal doprovodit někoho blízkého, vzpomínám ráda a cítím klid. Vždy jsme se společně snažili udělat to nejlepší, co jsme v dané chvíli mohli.

Alice Amauwahová, vrchní sestra, Most k domovu

Očima syna

Prognóza života naší maminky byla v řádu měsíců. Proto jsme se sešli všichni sourozenci (jsme tři bratři a sestra) a dohodli se, že bychom chtěli, aby maminka bylo co nejdéle doma. Na pomoc jsme si pozvali domácí hospicovou péči Most k domovu. Se sourozenci jsme se dohodli na službách, ve kterých jsme se pravidelně střídali. V průběhu těch čtyř měsíců jsme zažili všechny možné pocity. Zděšení, zmatek, obavy ze zvládnutí péče, protože viditelný růst nádoru a související slábnutí maminky, dávalo jednoznačný výsledek ohledně vzdálenosti okamžiku smrti.

Během celé doby nás provázela sestra, paní Alice Amauwah z Mostu k domovu. První, co mi při vzpomínce na ni vytane na mysli, je ochota, se kterou se starala o maminku a její vyrovnaný a empatický přístup k nám všem. Její pomoc jsme velmi intenzivně vnímali i v okamžiku maminčina zesnutí. Zdravotní sestra přijela v noci okolo druhé hodiny, aby nám pomohla maminku připravit. I když jsem tušil, že tento okamžik nastane a často jsem si zkoušel představit co budu dělat, v této chvíli jsem byl marný.  Stejně jako tehdy 7. 7. 2021, když maminka zemřela, i teď pláči. Jsem však vděčný, že jsme mamince mohli posloužit až do smrti. Byly to náročné měsíce, ale maminčin odchod byl vše jiné než tragický. Ano, byl bolestný, ale byli jsme v podstatě do poslední chvíle spolu. Protože maminka vědomě nechtěla tišící prostředky, byl také do jisté míry triumfální, protože: „Smrti, kde je tvůj bodec?“.

Nebýt této mobilní hospicové péče, nebyli bychom schopni maminku doprovodit. Upřímné: Pán Bůh zaplať!

Pavel Miškovský, syn