Umírání jako událost, která semkne rodinu

Pan Jindřich se až do hospicového lékaře dozvěděl o blížícím se konci svého života. Ta zpráva ho zaskočila. Měl však štěstí na soudržnou a milující rodinu. Manželka, tři dcery s manžely a několik vnoučat. Ti všichni se ve chvilce stali jedním velkým pečovatelským týmem. Tak jako děti pomáhají při koupání miminka, bylo pro ně samozřejmé pomáhat v péči o dědečka. Každý podle svých možností. Nikdo z dospělých je neodháněl. A tak mohl být dědeček po celou dobu obklopen těmi, které měl nejraději – svými dětmi a vnoučaty. 

Jeho odcházení se stalo pro rodinu něčím tak samozřejmým, i když smutným. Zároveň je tato těžká situace vzájemně posilovala a všichni mohli tento jedinečný čas prožít spolu. Na páníčka se přišel podívat i jeho věrný pes. Manželka ho chtěla nejprve odehnat, snad aby nepřekážel zdravotníkům. Ale stačilo jedno malé gesto a pejsek mohl zůstat. Po celou dobu pak pobýval u svého pána spolu s ostatními členy rodiny. Pan Jindřich se ho lehce dotýkal a občas ho pohladil. 

Odcházel v klidu, smířený, obklopen vším, co měl rád. Když druhý den pozdě večer zemřel, věrný pejsek klidně ležel u něj na posteli. Loučil se se svým pánem.

I krátká péče domácího hospice může do rodiny přinést pomoc, klid, důstojnost, lásku, důvěru, čas pro rozloučení a naději, že těžké chvíle je možné strávit společně.

Autor fotografie: Cesta domů