Místo v srdci

V červnu 2003 ho jeho syn přivezl do kempu Knoflík v Lanškrouně, postavil mu tam stan a odjel. Zdeněk občas zašel do restaurace v kempu, kde ho potkala majitelka Stanislava Zachařová. „Občas přišel za mnou do kuchyně, dal si polévku a pomohl mi uklidit,” popisuje paní Zachařová počátky sbližování. 

Po čtyřech měsících nastal podzim a když zjistila, že Zdeněk nemá kde bydlet, nabídla mu v kempu místnost dva krát dva metry. Na osm let se stala jeho domovem. V paní Stanislavě našel milující dceru a pochopení. „Zdenda byl neskutečně hodný a pozitivní člověk. Byl sice neupravený a bezzubý, ale také skromný, tichý, nenáročný. A měl to v životě těžké,“ uvedla paní Zachařová. 

Zdeněk začal pracovat v supermarketu a za vydělané peníze splatil dluhy. Po čase se mu vrátila rakovina. Stanislavě řekl, že už nechce podstoupit žádné chemoterapie ani léčení v nemocnici, protože ví, že už tady dlouho nebude. A tak se Stanislava u své práce ještě intenzivně starala o umírajícího kamaráda. „Ty čtyři týdny byly nesmírně náročné – hygiena, krmení, spala jsem u něj na podlaze, protože nechtěl jít do větší místnosti našeho bytu. Denně jsem spala tři hodiny. Už jsem to nezvládala, a tak jsem začala spolupracovat s Domácím hospicem Alfa-Omega, který provozuje Oblastní charita Ústí nad Orlicí.” Stanislava byla poprvé v životě nablízku umírajícímu. Poprvé v životě viděla člověka, který trpí a ona neví, jak mu pomoci. Měl rakovinu v páteři, v krku, doslova mu požírala tkáň v obličeji. Všechno ho bolelo, tak dostal silnější léky na bolest. Sestřičky pomáhaly, kdykoliv jim zavolala. „Jednou jsem si Zdendu posadila na posteli a on mi umřel v náručí. Bylo mu čtyřiašedesát let.” 

Zdeňkovu životní smůlu vynahradila paní Zachařová, protože mu udělala místo uprostřed svého srdce. Dala mu domov, péči a možnost odejít ze života klidně a smířeně.

Péče domácích hospiců je závislá také na spolupráci pečující rodiny či blízkých. Jejich role je velmi náročná, ale nenahraditelná.