Skip to main content
Konečně doma

Konečně doma

„Domů se už nedostanete,“ řekl mi doktor v Motole. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, jak to myslí. „Vždyť nám pan doktor říkal, že jen uděláte operaci hlavičky, vložíte shunt a Mařence se uleví a zase bude lépe, že půjdeme domů“. „Bohužel,“ lékař sklopil zrak, s notnou dávkou soucitu se na mě usmál a mrknul na ležící Marušku a odešel.

Zůstaly jsme s Maruškou na oddělení 5 C a zvykaly si na pravidelný koloběh. Ráno změřit teplotu, tlak, snídaně do postele, Marušce výživu do PEGu, občasné příjemné návštěvy klaunů na oddělení, odpolední školička s báječnou paní učitelkou a do toho je cítit z každého pokoje utrpení, bolest a smutek. Častý dětský pláč, zvracení a bohužel i všudypřítomná smrt.

Maruška se lepšila, dokonce jsem ji tajně začala dávat zase čokoládové bonbony. Ale každá noc byla stejná, buch, buch, buch….“Co se děje, Maruško?“ „Domů“. Já vím. Deset minut. Buch, buch, buch….“Domů“.

Každý den jsem se ptala, jestli by to opravdu nešlo zařídit. Jít domů a nečekat v nemocnici na smrt. A jelikož Maruška stále nechtěla umřít, i když měla nařízen život už jen tak na pár dní, jednoho dne přišla milá paní a řekla mi, že mám domluvenou schůzku s paliativním týmem. Hmm, paliativní, co to znamená? Tušení jsem měla, ale nechtěla jsem si ho případnou otázkou potvrdit. Tak tedy schůzka proběhla.

Byla to pro mě dost náročná zkušenost. Před pětičlennou skupinkou jsem musela vyprávět celý Maruščin příběh, kdy jsem samozřejmě neudržela slzy a celý můj proslov jsem probrečela. Ani nevím, jestli mi mohli slova spojená se vzlykáním rozumět. “ A co byste si nejvíc přála?“ „No, to aby se Maruška uzdravila“ „A když vám tohle nemůžeme splnit, co dalšího by to bylo?“ … “JÍT DOMŮ“.

A opravdu to zařídili. Ke konci ledna jsme jeli domů vybaveni odsávačkou pro případný další dýchací incident. A na cestu domů jsme od lékařů dostali doporučení:  “Až budete doma, zavolejte do Centra domácí péče v Berouně. Už o vás ví a vše si domluvíte.” 

Domluvili jsme se na návštěvě hned druhý den. Přijelo jich víc. Sestřička Kamilka přivezla pro Marušku i Jiřinku plyšáky myšky Minnie a byla tak milá. Dokáže vás zklidnit už jen pohled na její úsměv. Donesla spoustu věcí, včetně nové moderní odsávačky, spousty léků, náplastí a prostě úplně všechno důležité. Stávala jsem se právě zdravotní sestřičkou. Společně jsme Mařence ošetřily PEG, hadičku, která jí trčela uprostřed břicha, probraly všechno, co bylo v tu chvíli potřeba. Mařenka si Kamilku zamilovala od první chvíle, namazala jí ruce voňavým krémem, pohladila po vláskách a pochválila jí její nádherné oči.

„Volejte kdykoliv budete něco potřebovat, i sebemenší maličkost. Volejte ve dne, v noci.“

A takhle začal náš roční vztah. Když s vámi někdo téměř denně žije, nemůže se nestat členem rodiny. Milovaným členem rodiny.

Věděla jsem, že se můžu Kamilce svěřit se vším, nic jí nepřišlo jako hloupost. A když jsme to nemohly vyřešit společně, vždy byla ochotná paní primářka, která nám se vším pomohla. Jezdila Mařenku pravidelně kontrolovat, poslechla srdce, dech a poradila s čím jsem si nebyla jistá. 

Prožili jsme to společně až do úplného konce.

 

Přijetí a smíření?

Je těžké připustit si a smířit se s tím, že člověk, natož dítě, má svůj čas na tomhle světě určený a že se tomu nemůže bránit. Někdy je opravdu to nejlepší, co lze udělat: SMÍŘIT SE. Nešlo nám to, pořád jsme se snažili udělat cokoliv. Maruška cítila, že ještě nemůže odejít, nebyli jsme připraveni. To dokázala jak v lednu, tak v létě v červnu. A až když skutečně cítila, že to konečně zvládneme, v tichosti odletěla jako anděl do nebe, v prosinci na Mikuláše.

Pět ráno: “Kamilko, Maruška umřela“. Doma.

To, co vím určitě, je to, že Maruška byla šťastná, že mohla jít domů a strávit poslední rok života s námi, s její milovanou rodinou, sestřičkou Jiřinkou, bláznivým pejskem Punťou. Jezdit ven, na výlety, na návštěvy, do bazénu, za panem Františkem, s Kamilkou do cukrárny.

A tohle všechno mohla jen díky tomu, že existují domácí hospice. Bez nich bychom čekaly v nemocnici a Maruška by celé noci opakovala DOMŮ, DOMŮ, DOMŮ. 

Děkujeme berounskému Centru domácí péče a nadaci Důstojný odchod, že se stali součástí našeho příběhu. Že jsme mohli být všichni spolu, tam, kde nám bylo nejlépe. Doma.

Autor fotografie: Cesta domů